Životní pecky

Celý minulý týden jsem dostávala pecky…chcete-li šlupky, ťafky, prostě elektrické rány. Dostávala jsem je od klik u dveří, od různých částí mého auta, od počítače, vodovodního kohoutku i vody a přísahám, i od plastového okna. Probíjela jsem také do jakéhokoli člověka, kterého jsem se dotkla.

Už třetí den jsem z toho byla nešťastná, chvíli jsem si připadala jako chirurg, který se před operací snaží ničeho nedotknout, případně jen loktem nebo „v rukavicích“, ale nakonec jsem si přišla spíš jako blázen, protože před otevřením jakýchkoli dveří jsem na zlomek vteřiny bezděky zadržela dech a stáhly se mi strachem útrobní svaly.

Kdyby to bylo reálné, asi bych po několika dnech přestala jezdit autem, používat dveře a někoho se dotýkat. Ze školy si pamatuji, že na to existuje i terminus technicus: „naučená bezmocnost.“ Totiž, když s něčím máme opakovaně špatnou zkušenost, za nějakou dobu to přestaneme úplně zkoušet, i když už nám nic nehrozí…to se ale už nikdy nedozvíme.

Nejvíc mě děsí to, jak rychle a bezděky jsem se naučila bát…a, dá se říct, kvůli takové prkotině. Určitě jsem zažila v životě i mnohem silnější/nepříjemnější věci…některé i několikrát, třeba odmítnutí nebo to, že se mi něco hodně nepovedlo ve firmě… Otázka je, jestli to nějak ovlivňuje moje další „zkoušení“ a odpovědí je, že je velmi nepravděpodobné, že neovlivňuje.

Nedávno jsem v jednom filmu slyšela velmi silnou větu: „Nejhorší je nechat se zabít jen kvůli tomu, že se bojíš dostat ránu.“ Je to trochu drsné přirovnání, ale přesto, kdo přestává zkoušet, tak trochu přestává i žít.

 

 

Markéta Viehmannová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *