Říkáme si?

Před sobotním obědem mi synovec vykládá, jak jezdil na velkém ruském kole na pouti.

Moje máma si posteskne: „A mě nikdo na kolotoč nevzal!“  „A řekla jsi někomu, že chceš?“, vyškolí ji táta.

Ne…prý si myslela, že by to někoho mohlo napadnout.

Po obědě si jdu vařit kávu, máma se přidá. Po nějaké době táta pronese: „No nic, kávu mi nikdo neuvařil…“ „A řekl jsi někomu, že chceš?“, vyškolí ho zase máma 😊

Ne…prý čekal, že se někdo zeptá.

 

Už jste se někdy zkoušeli dopátrat ke kořenům nějaké (třeba i malé) křivdy? Nebo ke kořenům hádky či nedorozumění mezi dvěma lidmi? Když se podaří, že si to jdou po nějaké chvíli vysvětlit, často se objeví některá z těchto vět:

„Ale já jsem myslel/a, že…“

„Ale já jsem čekal/a, že…“

 

A nejen v soukromí, děje se nám to všude. Povídám si s klientkou o tom, že by si přála, aby výsledky jejich podřízených vypadaly více, jak si ona představuje. Dodávají jí věci podobné, ale ona tak nějak cítí, že to není ono. Ptám se jí tedy: „A jak Vám reagují na to, když jim ukážete, jak přesně by to mělo vypadat?“ A ona odpovídá: „Já jim to ještě neřekla, mám?“

 

Na jednu stranu si všichni přejeme být individualitou, na stranu druhou se občas spoléháme na představu, že všichni přemýšlíme do puntíku stejně. My ale jedineční jsme, díky Bohu.

Tak si pojďme méně „číst myšlenky“ a říkejme si 😊

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *