Proč mu nevěřím?

 

Z čeho vlastně pramení důvěra? Je pro mě celkem těžké přijít na to, co důvěru vytváří, ale asi každý cítí, když chybí. Nedá se na ni sáhnout. Stejně jako na řadu dalších, těch nejdůležitějších věcí jako je něha, láska, porozumění, a přesto ji k životu potřebujeme jako sůl. Když pozoruji malé děti, tak když se smějí, jsou absolutně šťastní. Když pláčou, tak pro ně v tu chvíli neexistuje nic jiného než smutek. Všechno, co dělají, dělají svým srdcem a prožívají naplno. Jsou v tom opravdoví. Jenže potom přijdeme my „moudří dospělí“ a začneme jim říkat a hlavně ukazovat, že takto se to takto v životě moc nenosí. Učíme je nejen slovy, ale hlavně svým příkladem, že často není všechno tak, jak říkáme.

Takhle se nechová, toto se neříká, tohle nemůžeš dělat, musíš u toho myslet a děláme to tak dlouho, až většina z nás tu krásnou opravdovost v sobě potlačila a věříme víc svému rozumu než srdci. Přestáváme být upřímní k okolí, ale hlavně sami k sobě. A už v tom jedem…Postupně se snažíme víc a víc vyhovět našim rodičům, prarodičům, učitelům ve škole, kamarádům, šéfům… Bojíme se toho, že by si o nás mohli ostatní myslet něco špatného, že by nás mohli vyloučit, že nás nebudou mít rádi, a tak se stále více přizpůsobujeme. Potlačujeme sebe sama a svoji intuici. Vše víc řešíme rozumem.

Navzdory našemu často velmi vytrvalému a důmyslnému snažení ale nedokážeme naši intuici úplně utišit a „udupat“ a díky bohu za to. Pořád nám zůstává divný pocit, když slyšíme někoho říkat, že je šťastný a spokojený, a přitom to tak není, že tato nabídka je pro nás ta nejvýhodnější, ale ve skutečnosti jde jen o zisk prodejce, že určitě na tu akci přijdeme, přitom se nám vůbec nechce a hledáme způsob, jak se z toho vykroutit. Způsobů, jak obelhávat sebe je nespočet a jsme v tom hodně kreativní, často tak, že tomu sami začneme věřit.

Pořád se „ošíváme“, když slyšíme mluvit lidi o věcech, které zní sice hezky a není tomu co vytknout, ale ten člověk podle toho sám nežije. Naopak je na první pohled vidět, když člověk dělá něco, čemu naprosto věří a dělá to s plným nasazením, nadšením a láskou, ať už je to práce nebo jen koníček. Sálá to z něj každým pórem, inspiruje a strhává ostatní.

Někdo svoji intuici potlačuje chvíli, někdo celý život. Čím dál tím víc žije život podle někoho jiného a je v něm nespokojený a nešťastný v tom lepším případě, nemocný v tom horším. A ještě navíc si stěžuje na všechno kolem, jen si není ochoten přiznat, že jediné, co je potřeba v tom celém změnit je sebe.

Ať už jsme svoje okolí, a především sebe, obelhávali sebedéle, věřím, že nikdy není pozdě na rozhodnutí to změnit. Nám, kteří jsme to dělali roky jako já, to rozhodně nepůjde snadno. Musíme vystoupit ze známých schémat, které máme dokonale zažité, osahané známé a pustit se na neprobádané území. Ale jsem přesvědčena, že to stojí za to. Protože nejde o nic menšího než o život, v tomto případě ten můj :o)  A už proto stojí za to vytrvat, protože jako všechny podstatné věci se to nedá koupit za peníze. Platíme za to něčím daleko cennějším, svým životem a spokojeností v něm.  A pokud máme jen jeden, tak je to sakra vysoká cena. A už ji nechci dál platit. Mám obrovské štěstí, protože mám kolem sebe úžasné lidi, kteří jsou mi velkou oporou a kteří mají tu obrovskou trpělivost mi připomínat, že má velký smysl začít se vracet k sobě a vytrvat v tom a aspoň trochu se zpět přiblížit k tomu dítěti, které bylo v každém z nás. I když vím, že to pro ně není jednoduché.  Moc jim za to děkuji, neskutečně si toho vážím, i když to není často vidět a pevně věřím, že jim to budu moci někdy oplatit a být jim stejnou oporou jako oni mně.

 

Šárka Sonnková

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *