Když o „něco“ jde? Kde a kdy vzniká to „něco“? Existuje přísloví, že když nejde o život, o nic nejde. Ale žijme to tady a teď, že? 😊

Před týdnem jsem se účastnila závodu na počest Emila Zátopka v jeho rodném kraji. A jelikož tam se rodí děti s „tretrama“ na nožičkách a shazují je až později, nejmladší kategorie měla jeden rok života za sebou.

Nevím, zda jejich závod byl stresovější pro ně či rodiče. Docházelo k pár momentům:

Připnutí čísla – málokdo z nich o něj stál a chápal smysl. Proč taky, zavazí to… škrábe to… Takže kdo ho měl, tak na zádech. 😊 To už rodiče připnout nějak zvládli. A vydrželo připnuté déle než pár sekund😊

Start v danou minutu – většina vyběhla dřív. Mnozí běželi úplně někam jinam😊

Ale co měli všichni, všichni se smáli a pořád běhali. Jen jim nešlo o nic jiného než o radost a nadšení z daného momentu.

Až mi začaly dojetím téct slzy.

No nic. Můj start byl hned po jejich závodu.

Na 15. kilometru jsem předbíhala pána, kterému je 82 let. Vyběhl o hodinu dříve, protože už potřebuje na danou trať delší čas. Zdravím ho za běhu a najednou mi odpovídá: „Slečno, pozor, ať neupadnete, je to teď z kopce a to je náročnější.“

No tak tohle jsem věru nečekala.

Takové skloubení bezmezné radosti na počátku životní cesty a moudrosti se zájmem o druhého na jeho konci. A já jsem někde mezi tím. Na své životní pouti.

Chci si zachovat obojí skrze upřímnost sama k sobě. Odhazovat to „něco“ do stavu – „pojďme se společně radostně bavit, spolu“. Smát se sebou a na sebe a vnímat tu různost nás samotných. Umět pochopit sebe sama a přijmout druhé.

Jak náročné to je? Kdo ví…ty dva momenty dělilo 81 let…

 

 

Irena Vrbová