Jak se chováme ke svým rodičům?

Je to už pár let, co přede mnou sedí muž a povídá o své mamince: „Máme moc krásný vztah. Takové souznění.“ Uplynou dva roky a já navštěvuji jeho maminku, hodnou ženskou. Po chvíli se rozpláče: „Už nevím, jak dál, skoro se se mnou nebaví. Když ano, sráží mě. Nevím, proč, kdy, jak se to změnilo.“

Proč?

Maminka je maminka, pořád stejná. Jen my v sobě přepínáme sebe a své druhé já (rány z dětství). V tomto případě nedostatečné sebevědomí, které začalo s maminkou komunikovat. Jak dlouho to bude trvat? Nevím, možná tak dlouho, až ji zničí a tím svému druhému já dokáže, že opravdu něco v životě dokázal.

Život není peříčko a nikdy nebude. Neznám rodiče, kteří schválně naseli dětem do životů omezení ve formě bloků v podvědomí. A tak mám pro sebe jednu zásadu, nechci, aby mé chování k rodičům někdy bylo zatíženo tím, co si mám vyřešit v životě já. A mám ji od chvíle, co jsem opustila rodný dům. Do té chvilky za mě byli zodpovědní oni, vše, co se dělo dál, už je moje.

 

 

Irena Vrbová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *