Cesta je cíl

Je to klišé, dokud ho člověk neprožije na vlastní kůži.

Je to už déle, co jsem se rozhodla docházet na jógu a zjistila, jak je úžasná a baví mě. Začala jsem víc objevovat své tělo.

Ale pak se něco stalo. Sedím u svého PC a najednou mi vyběhne na obrazovku artista. Zapomenu na okolní svět a sleduji jeho vystoupení. Dostávám se přesně tam, kde jsem už nebyla 40 let a úplně na to zapomněla. Do cirkusu, do věku, kdy jsem ním žila a chtěla být artistou. Jenže to, co u mě vyleze na povrch ze zapomnění, nebývá odhozeno či zavrženo. Během týdne vše vyklopím na svého jógového guru a spojím se s jedním z nejlepších artistů Cirque du Soleil. Oba do toho se mnou jdou a jaký je cíl? Chci se naučit chodit na rukou. To byl ten hlavní sen dětství.

Artista mi posílá kurz na stoj na rukách. Naprosto geniálně propracovaný. Jdu do toho. S nadšením dítěte. Začnu cvičit, baví mě to, ale najednou BUM a přichází den, kdy cítím frustraci.

No nic mám dva učitele, zkusím se svěřit prvnímu a píšu jogínce. Přichází slova podpory, protože ona mé tělo zná a ví, že jednou na rukou stát zřejmě budu, pokud budu pokračovat.

Jenže v noci přichází jiná, pro mě zásadnější zpráva:

Hele, ještě k té stojce…nedělej ten program proto, že chceš udělat stojku. Ber to spíš jako program k poznávání svého těla, posouvání možností a zjištění, co na Tebe funguje…nebude frustrace😊

 

Hmm, tak proto je tato dáma můj jógový guru. Právě pro tyto okamžiky. Kdy člověk neví, že ví. Tolikrát jsem četla větu „cesta je cíl“, tolikrát ji pochopila, uchopila a přichází nové pochopení.

Sen si ponechám, je to sen mého srdce. Nepustím sen stát na rukou, ale ta zpráva mi umožnila pustit moment, že to „musím“ dokázat. Nemusím. To ale neznamená, že mám sejít z cesty za ní. Jen ta cesta bude mít jiné emoce a jiné radosti.  Jak málo někdy stačí k velkému uvědomění…

 

 

Irena Vrbová

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *