Ráda jím a ráda chodím tam, kde je pěkné prostředí. Tam, kde bydlím, je už nějakou dobu otevřená příjemná restaurace s domácí kuchyní a usměvavým personálem.  Je to takové to místo, kde se člověk cítí jako doma, je vítán, kde doslova sálá nejen krb v zimě, ale pozitivní energie.

Měla jsem v minulosti možnost seznámit se blíže s paní „domácí“ a poznat, jaký je člověk.  Už když restauraci otevírala, tak měla vizi nebo spíše sen, že to bude jakýsi druhý domov nejen pro ni, pro hosty, ale i pro personál. S touto vizí nabrala mladé lidi, z chátrající ruiny udělala malé gurmánské království a začala dělat vše proto, aby se tam lidé cítili dobře a vraceli se . Když paní vidíte v restauraci, tak byste nepoznali, že jí to celé vlastně“ patří“. Chová se naprosto nenápadně, na hosty se usmívá a zdraví je, personál pochválí a zeptá se, zda je vše, jak má….a věřte, že je. Zvládá to celé s jakousi  grácií, lidsky a s pokorou, nechává svým lidem prostor pro seberealizaci a kreativitu a oni ji za to milují…opravdu milují a respektují. Za celých osm let, kdy restaurace běží, se personál nezměnil…nejen v osobách, ale i jejich přístupu…. s úsměvem na tváři, ochotou, vstřícností. Můžete se přijít podívat … mají stále plno.

Paní restauratérka před několika málo lety vážně onemocněla a chod restaurace zůstal víceméně na jejích lidech. A světe div se (nebo možná nediv, pokud byste okolnosti znali 🙂 ), zvládli to. Nikdo neodešel, aby si založil vlastní firmu. Nikdo ji neokradl a nepřivedl k bankrotu. Nezhoršil se běžný standard jídel a obsluhy. Celé to běželo, jako by tam paní byla přítomna fyzicky.  Její lidé se těšili, až se ta jejich „máma“ vrátí a bude s nimi, i když by ji vlastně pro chod restaurace nepotřebovali. Tak moc pro ně znamenala.

Paní tak zjistila, jak velký kapitál v nich má a co vlastně svojí vizí a přístupem pozitivního „způsobila“. Ověřila si to v době, která ji stála hodně sil a energie.  Dnes může odjet třeba jen na dovolenou a má klid, že to firma ustojí.

Znám pár takových majitelů, kteří mají stejné vnitřní nastavení jako dotyčná. Bohužel znám více takových, kteří to mají jinak.  A je to o to smutnější příběh, když s tím ani nechtějí nic udělat a raději to nějak „doklepou“. Každý máme možnost volby, ale taky máme každý jen jeden život.

Přeji Vám všem, až budete hodnotit ten svůj, ať jste na sebe hrdí :).

 

Lucie Jandíková