…řekl táta. Co tím myslí? Minulost už byla, neodpoví ti nic nového, když se zeptáš.  Budoucnost si tvoříš sama a ovlivnit a změnit jí může ještě spousta dalších věcí.

Čas, život a osud míchá tak kartami, že to stejně předem vymyslet nejde. Žít teď a tady. Chtěla bych to umět. Oprostit se od všech věcí, které mě tíží z minulosti. Být tou bezstarostnou spontánní malou holkou, co se umí radovat z maličkostí všedního dne. Myslím, že na tomhle už jsem dost mákla, že jsem si dovolila být dost bláznivá jen tak sama sobě pro radost, protože se mi zrovna chce HRÁT SI. Co dál? Jak se zbavit stínů minulosti, vizí budoucnosti? Jak se přestat soustředit na to, kdo jsem tvořenou tím, co bylo vs. prací na tom kdo bych chtěla být? Je opravdu tak těžké přijmout se jaká jsem teď a být sama sebou teď a tady?

Občas si představuji přítomnost jako dlouhou chodbu plnou ruchu – lidí, věcí, kytek, zvířat, stromů.  Na každém konci chodby jsou otevřené dveře, které dělají ještě větší průvan a tím, ještě větší zmatek. Běhám od jedněch dveří ke druhým zvědavá, co za nimi uvidím. Ve dveřích vedoucích do minulosti vidím něco co je k pláči, taky k smíchu a už peláším skrz chaos současnosti, ke dveřím do budoucnosti. Vždyť nahlédnout do ní, to je to, co mě tolik zajímá, co bude dál? Vidím krásný růžový obláček se svými sny, touhami a přáními. Snažím se na něj dosáhnout, chytit je, ale v tu chvíli, kdy se po nich natáhnu, se rozplynou. Najednou přijde velký průvan a zabouchne oboje dveře. Sedím smutně na své chodbě a když zvednu konečně hlavu a věci si, stejně jako sedající prach, začnou sedat na své místo. Přestane zmatek a vše najednou začne vypadat zřetelněji a pochopitelněji. Najednou jako bych teprve teď pořádně otevřela oči. Vidím věci, na které si můžu skutečně sáhnout – jsou opravdové.  Lidi, kterých se můžu dotknout, můžu cítit jejich blízkost vedle sebe. Když se skutečně zastavím, můžu cítit vůni jejich duše.  Vše je tak skutečné, tak opravdové, když se soustředím na to vidět, myslel, cítit TEĎ A TADY. Prožívat výjimečné okamžiky, minuty, někdy i vteřiny v plném vědomí, s otevřeným srdcem, myslí i očima…to je to, co chci umět. Nemyslím, že to jde hned z 0 na 100, ale myslím, že je to dovednost, která se dá trénovat a já začínám za 3,2,1…

 

Magdaléna Bystroňová