Zastavení se v čase

Každý rodič pro své dítě chce udělat maximum a téměř každý to ze své pozice, kde stojí, co vidí, v co věří, dělá. Pozice každého z nás je svým způsobem omezená, a tak si každý do života odneseme batoh, který buď časem odhazujeme nebo se naopak stává těžší a těžší.

Můj batoh byl hodně těžký. Rozpor touhy po svobodě a závislosti na domově znamenal svojí podstatou smrt. A tak jsem se před 28 lety vydala za svobodou. A batoh závislosti nesla na zádech ještě pár let.

Můj první rok proběhl v Praze na místě, kde je to šedé, bez zeleně a prožila jsem tam největší úzkosti svého života. Trvaly rok a půl v nejhlubší míře, každý nový den znamenal tíhu století.

Uběhlo tolik let a já na mnohé již zapomněla, ale stejně, proč se sem tam vrátí nějaký ten sen v noci? Proč sem tam cítím nespravedlnost vůči mámě či otci?

Možná vím, rozumově, ale jak je to doopravdy?

Nic není náhoda. A tak pro svého kamaráda objednávám na e-shopu dárek. Dívám se, že výdejna je kousek od mé práce, zbytečné platit dopravce. Ale proč je mi ta adresa povědomá? Netuším. Na druhý den tam jedu a …?

Po 28 letech se objevuji na místě, které bylo, jaké bylo tehdy. Vystupuji z auta v šoku, kde to jsme. Jdu dál, výdejna je naprosto ve stejné budově, ve které jsem tehdy žila. Proboha nic se nezměnilo, ani vchodové dveře. Jen už se do domu nedá vstoupit jen tak, je na kód. Najednou někdo vychází ven, a tak rychle strčím nohu do dveří a zůstanu stát… probudí mě až hlas stařenky, která se mě snaží z domu vyhodit. Ano, probudí, já ji asi dost dlouho nevnímala.

Já se tam viděla, 18 – letou dívku, jak tam stojí. Se všemi těmi emocemi, dlouhými vlasy, s naprostou bolestí z žití.

Stařenku musím rázně poslat pryč s tím, že nejsem zloděj ani podomní prodejce, potřebuji tam zůstat a promluvit s tou dívkou. Byl to nejněžnější rozhovor mého života a možná nejvíc chápající.

V autě na mě čeká kolegyně, poslala mi tři sms, zda se něco nestalo. Čekala chudák dlouho. Vyprávím jí, co se stalo. Rozbrečím se a říkám: „Já to tehdy nezvládla, byla to šílená doba.“ A ona odpovídá: „Nezvládla? A viděla jsi sebe teď?“

Ano viděla… děkuji Ti…

Na některá místa v životě se vracíme, až když jsme připraveni. Připraveni pochopit nebo spíše přijmout, co se tehdy dělo.

A tento moment mi ukazuje, že i přes to všechno, co bylo, mám úžasné a milující rodiče. To není o nich, ale o mně.

 

 

Irena Vrbová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *