Nedávno se velice spontánně konal sraz mojí třídy ze základky po 30 letech. Spontánně, protože mě to napadlo z čista jasna a do měsíce už jsme seděli spolu.

Pořád jsem si říkala, mám se těšit, nemám… Pak přišel mail od spolužáka – připravte si max. deset fotek rodiny a stručné popovídání, co je u vás nového za ty roky.

O ou…v té chvíli mnou projel blesk a já si vzpomněla na třídní sraz z filmu Vrchní, prchni, kdy Abrhám (hlavní představitel filmu) poslouchal příběhy svých spolužáků a jeho druhé já mu k tomu dávalo pikantní zpětnou vazbu k sobě samému.

No nic, děj se vůle Boží, jedu.

Sraz proběhl a já druhý den jela vlakem domů. A až tam mi začalo docházet, co se vlastně dělo. Příběh o sobě neměl nikdo, fotky neměl nikdo, nikdo o tom nemluvil. My se hodiny smáli, bylo to úžasné. Jedním slovem famózní.

A tak jsem si v tom vlaku říkala, jak jsme to udělali. Začala jsem si zpětně promítat o čem jsme se bavili. My se bavili tady a teď. Ani minulost, ani budoucnost. Kolik mám kolem sebe lidí, se kterými tohle lze? Vždyť to často nelze ani se mnou.

A pak mi došlo, že já mám tyto spolužáky hodně moc ráda. Neviděla jsem je 30 let, ale mám je hluboce ráda. A mě jen pocit, že je mohu vidět, dostal do stavu, který proběhl, jak proběhl. A možná to tak měli i oni a vzniklo něco krásného. Něco, co umí malinké děti. Ony jen milují, bez podmínek a řeší to, co se děje tady a teď.

A tak mi v mysli doběhlo, že tu stále jsme, ve své ryzí podstatě, sice jedeme páté gumy životem, ale stále je šance se do továrního nastavení miminek vracet, my to prostě umíme!

 

Irena Vrbová