Dnešek byl jeden z těch „dlouhých“ dnů. Den, kdy mám na konci pocit, že jsem složila minimálně vagon uhlí, ale objektivní výsledek je za mnou vidět minimální. ☹ A to přesto, že jsem se „fakt snažila“ a dělala vše jako jindy. Prostě jeden z těch dnů, kdy to dře. Důvodů může být určitě víc. Ale pokud se podívám zpětně, tak asi ten nejčastější důvod najdu v roli. Respektive v tom, že jsem nebyla na roli, kterou momentálně vykonávám, plně soustředěna. Prostě jsem se do ní „nepřepla“. Nepřepla se do stavu, kdy je člověk zcela ponořen do konkrétní činnosti, do stavu soustředěné motivace a koncentrace na danou činnost. Do stavu, při kterém člověk ovládá svoje emoce a ty mu pomáhají k lepšímu výkonu a vše ostatní přestává existovat.

Děti toto umí naprosto přirozeně a dokonale. Cestou na nákup jsem pozorovala malého chlapečka, který byl naprosto pohlcen svojí rolí hasiče. Běhal od jednoho odpadkového koše (hořícího domu) ke druhému a s velkou vervou hasil klacíkem coby hadicí jeden oheň za druhým a jeho kapuce se proměnila v cisternu plnou vody.

Rolí, které si oblékáme jako kabát je v našem pracovním i soukromém životě řada. Ať už jsou to role pracovní (účetní, skladník, šéf nebo obchodník), rodinné (dcera, partnerka, kamarádka) nebo ty, kde děláme nějaký koníček a soustředíme se na sebe (běžec, cyklista nebo kuchař). Je fajn se občas zastavit a podívat se s odstupem, jestli dané role děláme ještě pořád s radostí nebo je to už jen rutina a setrvačnost. A pokud neděláme věci vědomě a s chutí nebo hůř děláme je „z donucení“ je někdy lepší je pustit, protože výsledek stejně bude jen polovičatý.

 

 

Šárka Sonnková