Obchod je radost

No tedy ne vždy vlastně…

Já jsem velký fanda obchodníků, kteří to umí. A teď nemyslím ve smyslu toho, že by na mě zkoušeli nějaké triky a měli vybroušený jazyk až mě dotlačí tam, kam chtějí. Myslím ty obchodníky, které to baví, jsou vtipní a prostě to se mnou umí tak, že to baví i mě.

Takovou paní mám, v krámku s potravinami pod svým bytem. Potraviny tam jsou dražší než ve velkých krámech, ale když mám na něco chuť nebo nestíhám, vždy jdu právě a jedině k ní. Ona to se mnou prostě umí a mě vždy zvedne náladu, když se mnou prohodí pár slov.

A tak jsem nedávno, na cestě ke kamarádce na oběd, dostala sms, zda mohu ještě sehnat nějakou zeleninu. „Jasně, vždyť mám hned u zastávky svůj krámek…“  Jenže tam tentokrát nebyla má oblíbená paní, ale pán, asi manžel. Nevadí, koupila jsem nějaké rajče a salát a v dobré náladě šla platit. Ta mě ale brzo přešla, protože pán začal můj nákup komentovat: „No, tak to budete mít hodně drahé… To Vy budete mít asi dost peněz, když Vám to nevadí, viďte?“

Zaplatila jsem, bez odpovědi jsem odešla a byla jsem…naštvaná! Neskutečně naštvaná: „Co si to jen dovoluje?“ Postupně se k naštvání přidaly výčitky svědomí: „Já ale bohatá opravdu nejsem a takhle rozhazuji.“ Blbé pocity se mě držely po celou cestu ke kamarádce a pak ještě chvíli po příchodu, než jsem přišla na jiné myšlenky.

A výsledek?  No, já jsem do krámku nešla už přes 2 týdny, asi trochu ušetřím, ale trochu mi chybí paní prodavačka. A u pána? Já vlastně nevím, co bylo cílem, nejspíš nic, jen jsem si jistá, že mu to nic dobrého také nepřineslo…

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *