No tedy ne vždy vlastně…

Já jsem velký fanda obchodníků, kteří to umí. A teď nemyslím ve smyslu toho, že by na mě zkoušeli nějaké triky a měli vybroušený jazyk až mě dotlačí tam, kam chtějí. Myslím ty obchodníky, které to baví, jsou vtipní a prostě to se mnou umí tak, že to baví i mě.

Takovou paní mám, v krámku s potravinami pod svým bytem. Potraviny tam jsou dražší než ve velkých krámech, ale když mám na něco chuť nebo nestíhám, vždy jdu právě a jedině k ní. Ona to se mnou prostě umí a mě vždy zvedne náladu, když se mnou prohodí pár slov.

A tak jsem nedávno, na cestě ke kamarádce na oběd, dostala sms, zda mohu ještě sehnat nějakou zeleninu. „Jasně, vždyť mám hned u zastávky svůj krámek…“  Jenže tam tentokrát nebyla má oblíbená paní, ale pán, asi manžel. Nevadí, koupila jsem nějaké rajče a salát a v dobré náladě šla platit. Ta mě ale brzo přešla, protože pán začal můj nákup komentovat: „No, tak to budete mít hodně drahé… To Vy budete mít asi dost peněz, když Vám to nevadí, viďte?“

Zaplatila jsem, bez odpovědi jsem odešla a byla jsem…naštvaná! Neskutečně naštvaná: „Co si to jen dovoluje?“ Postupně se k naštvání přidaly výčitky svědomí: „Já ale bohatá opravdu nejsem a takhle rozhazuji.“ Blbé pocity se mě držely po celou cestu ke kamarádce a pak ještě chvíli po příchodu, než jsem přišla na jiné myšlenky.

A výsledek?  No, já jsem do krámku nešla už přes 2 týdny, asi trochu ušetřím, ale trochu mi chybí paní prodavačka. A u pána? Já vlastně nevím, co bylo cílem, nejspíš nic, jen jsem si jistá, že mu to nic dobrého také nepřineslo…

 

 

Markéta Viehmannová