Každý z nás je jiný. Máme rozdílnou startovní čáru, na které stojíme. Máme odlišné zkušenosti i vychování. Jiné je to, co jsme prožili. Věci, na které se těšíme, i ty, které nás děsí. Všechno jsou to zkušenosti, které jsou nepřenositelné. Nemáme možnost vžít se do života někoho jiného. Prostě to nejde. Každý máme svůj příběh. Někdo bude bojovat ze všech sil, jiný to vzdá.
Pyšná na to rozhodně nejsem, ale děje se mi to. A častěji, než bych chtěla. Podívám se na život nebo řešení některých situací lidí kolem sebe a říkám si: „ Ty jo… tak to já bych nikdy neudělala“. A čím vehementněji takovou situaci odmítám, čím ostřeji člověka odsoudím, tím pravděpodobnější je, že si takovou situaci do svého života přitáhnu. Abych si opravdu na svoji kůži vyzkoušela, jaké to je. Co se mnou stejná situace udělá, a jak se s ní ve skutečnosti doopravdy „poperu“. A pokud se něco takového stane, tak často jen udiveně koukám, jak jsem se to vlastně zachovala.
Většinou se nám na druhých nelíbí věci, které považujeme za negativní. Už méně si všímáme toho, jaké překážky museli někteří lidé překonat, aby se dostali tam, co považujeme za naprosto samozřejmé a ani se nad tím nepozastavíme.
Nedávno jsem četla příběh, který mě hluboce zasáhl a znovu mi připomněl, jak moc jsme někdy slepí k tomu, co druhé mohlo vést k jejich jednání a jak rychle někoho dokážeme odsoudit. Příběh byl o muži, který čekal na operaci svého malého syna, který se vážně zranil. Dlouho čekali na lékaře, který měl operaci provést. Lékař nakonec dorazil a operaci úspěšné zvládl. Dítě zachránil. Po operaci jen krátce tuto skutečnost rodičům oznámil a potom se omluvil, že musí odejít a vše ostatní už s nimi vyřeší sestra. Muž jeho chování nechápal. Sestry se pak rozčileně ptal, jak je možné, že lékař je tak necitelný k tomu, co je potkalo. To, co mu sestra odpověděla, rozhodně nečekal: „Panu doktorovi, který operoval Vašeho syna nedávno zemřelo jeho vlastní dítě. A on odešel z pohřbu vlastního dítěte proto, aby pomohl zachránit to Vaše“. To sdělení naprosto změnilo pohled na danou situaci.
Jenže jak často se dozvíme, co člověka k jeho chování přivedlo a co vše má za sebou? Tento příběh mi vždy znovu připomene, že bychom se nikdy na nikoho neměli dívat svrchu. Možná jedině v situaci, kdy mu pomáháme vstát. Nikdy totiž nevíme, kdy sami budeme potřebovat někoho, kdo pomůže vstát nám, až upadneme.
Šárka Sonnková