Není sen jako sen

Letošní rok (2020) je zvláštní po všech směrech. Někdo ho proklíná a těší se až skončí, jiní si ho užívají se vším, co přináší. Spousta lidí v mém okolí si letos plní svoje sny. Někdo ty dětské, jiní už ty dospělé.  Říká se, že každý má nějaký svůj sen. Já na ty svoje nějak ne a ne přijít. Možná jsem je zapomněla, potlačila, nechala si je vzít… Možná jsem nikdy žádné neměla nebo ještě pořád spí moc hluboko a já nevím, jak je probudit. O to víc mě fascinují lidé, kteří o svých snech ví, a ještě více Ti, kteří si je plní. Ať už je to pořídit si obytnou maringotku, naučit se chodit po rukou nebo projet Evropu v dodávce jako novodobý nomád. Nedávno jsem slyšela rozhovor s mladým Čechem, kterého od mala tak fascinoval Titanic, že se ho v dospělosti rozhodl postavit znovu.

Dosáhnout své sny není často vůbec jednoduché. Čím větší sen to je, tím více se za jeho splněním skrývá potu, dřiny, odvahy, odhodlání, odmítnutí nebo nepochopení. Ale to vůbec nejdůležitější je uvěřit v něj a rozhodnout se za svým snem jít. Mít tu odvahu se do jeho plnění pustit. Sen pak dává sílu nevzdat se při první, desáté nebo třeba padesáté překážce. Překážka potom neznamená konec, ale jen výzvu k hledání další cesty. Odměnou za to, že má člověk odvahu vyjít ze své bezpečné zóny, ze svého pohodlí a dělat věci jinak, než ostatní je splněný sen a víra v další sny.

Nevzdávám to. Pořád věřím, že někde hluboko ty mé sny jsou a až promluví, tak je budu schopná slyšet a budu mít dost odvahy je následovat a plnit si je.

 

 

Šárka Sonnková

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *