Říká mi jeden klient: „Ta moje kolegyně, co od vás přijela ze školení, je jako vyměněná. Úplně jí to nakoplo, dává mi návrhy na zlepšení, které mají hlavu a patu, a jsou dobré pro firmu, dost jsme toho už zrealizovali. Ale víte, co mě štve? Proč mi to nemohla říct předtím? Nebyla mi na to schopná odpovědět…“

Inu, nemohla… jakkoli to zní banálně, prostě nevěděla, že může, a nevěděla jak.

Ani já to nevěděla a nebylo to tím, že bych byla vyloženě hloupá nebo mě nezajímala firma…

V první práci jsem čekala, až se mě někdo zeptá, co si myslím, a také jsem čekala, až si někdo všimne, že jsem šikovná, a mohla bych tedy pomoct víc a v čem. Ani jedno se nestalo a já s tím sama nic neudělala, odešla jsem, protože mi něco chybělo.

V druhé práci si mě šéf všiml, udělal mě vedoucí a z této pozice jsem začala mluvit. Jenže „blbě“. Když se něco dělo špatně, byla jsem nepříjemná, občas jsem se na šéfa rozčilovala a čekala, že se „něco“ začne dít. Nic se ale nedělo, odešla jsem, protože jsem neviděla cestu.

V třetí práci jsem měla štěstí, šéf si všiml, že mi některé věci jdou, a mohla bych v nich být ještě lepší. Začal na tom se mnou pracovat. Strašně mě to nakoplo. Po nějaké době jsem měla pocit, že vidím ještě více prostoru pro sebe a firmu, kam by se dalo jít. Ale nic se nedělo a já začala být zase nepříjemná. V jedné takové situaci za mnou šéf přišel a říká: „Hele, co se děje, o co jde?“ Vychrlila jsem to a on mi v klidu odpovídá: „No počkej, ale ty jsi nic neřekla a co jsi pro to tedy už začala dělat?“

Skoro přesně si na ten moment vzpomínám…bylo to hodně silné, protože mi to došlo. Tenkrát mi opravdu poprvé naplno došlo, že můžu mít, co chci, ale…

• Nemůžu čekat na to, až to někomu „dojde“, musím to říct
• Musím to říct „vhodným“ způsobem, prostě normálně bez náznaků, bez rozčilování
• Jestli to myslím vážně, musím na tom začít dělat, dát tomu svou energii, odpřemýšlet možnosti, naplánovat, učit se… přijít s řešením, návrhem

Jsem hodně ráda, že si někdo dal tu práci a tohle mě naučil. Ono není moc větších věcí, které může člověk dostat než cestu k tomu, jak jít za tím, co mu dává smysl.

 

 

Markéta Viehmannová