Proč? Musí to tak být a vždy tomu tak bylo. Každý z nás hned chrlí jedno jméno za druhým a děti se o nich učí ve škole. Slavní lidé mnohé změnili, zapsali se do dějin, obětovali se pro druhé. Známe jejich příběhy, a proto je nám známé, že neměli na růžích ustláno. Ano, čas od času je třeba si tyhle velikány a jejich příběhy připomenout.

Ale ne dnes.

Dnes Vám povím příběh o někom, kdo není známý a určitě se neobětoval pro druhé. Bylo to vlastně ještě dítě dorůstající v puberťáka a mělo jednu silnou touhu, tak strašně chtělo cítit lásku svého otce. Nikdy totiž od něj neslyšela mám tě rád, nedočkala se od něj pochvaly a uznání. Místo toho slýchávala, jak je k ničemu, že z ní nikdy nic nebude. Vůbec netušila, že její táta neumí dát znát a ventilovat své city. A oba dva žili v nevědomí. Otec vůbec netušil, jaký těžký začátek připravil svým chováním pro své dítě. Pro svoji jedinou holčičku.

V 15 letech se pro profesory na škole stává jednookým králem mezi slepými, kterou po škole čeká vysoká škola, kterou si sama vybere. Jenže ona se rozhodne úplně pro jinou cestu.

Když pozná dva muže. Jsou o 10 let starší a berou jí jako sobě rovnou. Už mají dávno odmaturováno. Jsou sečtělí, baví se společně o umění, knihách, muzice. Nikdy se nepokusili jí balit, nebyli hrubí ani nedávali žádné sexuální návrhy. Nahradili jí to, co se jí nedostávalo od táty. Ale něco v tom bylo, zasvětili jí do euforie tak silné, že po prvním prožití měla jasno. Tohle jsem hledala, pro to chci žít. Byla to droga pervitin. Domů se nevrátila, našla nový.

V 15 zažila takový adrenalin, jaký by jí mohli závidět adrenalinoví sportovci. V 17 asistovala při výrobě pervitinu, takovou praxi a laboratoř by jí záviděl nejeden student chemické školy.

Psal se rok 1991, první roky po revoluci, jen samotná doba byla velmi euforická, vše bylo dovoleno. Tolik nás mělo velké touhy a začátky se zdály tak jednoduché. Bylo nás také dost, co jsme si pořádně nabili huby. Bohužel jsou tací, co už se nezvedli. Velká touha už nebyla tak velká, mnohem větší problém byl, že už to nešlo samo a než začít makat a hledat chybu u sebe, radši nebudu dělat nic a začnu si stěžovat a hledat chybu u všech ostatních.

A co naše dívka?

Ještě pár let jí trvalo, než se rozhodla, že půjde po jiné cestě. Uvědomila si, že drogy Vám svobodu nedají. Bylo jí 25 let, měla velkou touhu změnit svůj život a sebe. Začátek nebyl těžký jen pro ni. Opět potkala muže, který byl o 10 let starší, chytrý a pracoval s lidmi. Uměl z obyčejných lidí jako je např. řidič, policajt, automechanik, vyprodukovat úspěšné obchodní zástupce, ale tím to nekončilo. Chtěl, aby se stali lepšími, než je on sám, každému vtloukl do hlavy, že každý může odejít otevřít svou pobočku a být v tom nejlepší. Jen pro představu, ze 100 obchodních zástupců se jen jeden stal manažerem. Ona se ale nejdřív učila základním věcem, jako je chodit do práce včas a v pracovní době pracovat. V 30 letech se stala manažerkou a otevřela svoji filiálku v Teplicích.

Velká touha jí zavedla zpátky domů. Už ví, jak moc jí otec miluje, dnes už nepotřebují slova, stačí se na sebe podívat a vědí.

Ano, silná touha tě zavede na cestu plnou překážek, nástrah, bolesti, ona chce, abychom si sáhli na dno, ona nás dělá silnými a dá nám ochutnat pocit vítězství. A co pak?

Nová hra. Další těžký začátek začíná právě teď…

 

 

Markéta Provázková