„Jak se má rajčák?“

„Jo, dobrý, minulý víkend jsem ho vzala s sebou na chalupu a už začíná červenat 😊.“

 

Letošního léta častý začátek konverzace s mou kamarádkou… „Rajčáka“ (neboli keříčkové cherry rajče) dostala jako dárek. No, na začátku to byl spíš danajský dar… Rajče je totiž náročné na pozornost, je třeba ho zalévat každý den. A pro člověka, který je tak společenský a aktivní, jako moje kamarádka, znamenalo před létem rozhodnutí mezi smrtí nevinného rajčete a smrtí „nudou“ v pražském bytě.

Naštěstí, našla třetí cestu, začala brát rajče všude s sebou. A tak se podíval do jižních Čech, stanoval u přehrady, trénoval s námi divadelní představení… a obecně se stal v kolektivu oblíbeným 😊

Někdo by si mohl klepat na čelo (a určitě to tak i často bylo), jaký význam má se pachtit kvůli takové hlouposti a zbytečně si přidělávat starosti. A kvůli čemu vlastně? Kvůli dvaceti malým rajčátkům? Nesmysl…

A měli by pravdu, kvůli tomu by to určitě za to nestálo. Nicméně je spousta věcí, které člověk nedělá kvůli výsledku, který je viditelný a měřitelný. Jsou to věci, u kterých se vás lidi ptají, zda vám to stojí za to, když z toho nic nemáte…

A ono stojí, protože víte, že je vám přitom prostě jen fajn. Že je prima vzít klidně i rajče na výlet, když to udělá radost vám nebo tím třeba někoho rozesmějete. 😊

 

 

Markéta Viehmannová