Čas od času mě bolí záda, tak jsem se před nedávnem rozhodla, že se nechám trošku rozmazlit a zajdu si na masáž. Ještě, než vůbec paní začala s masáží, tak se mě chvilku vyptávala, proč jsem přišla, co mě trápí, kde mě co bolí. Hmm… Na masáži nejsem poprvé, ale takto podrobně se mě ještě nikdy nikdo neptal. Navíc, už když jsem jí odpovídala, tak se dívala, jak sedím a hned to propojovala s tím, kde a proč mě to bolí. „Vidím, že jste zvyklá sedět způsobem „nohu přes nohu.“  Hmm… to jsem taky netušila, že není dobře. Masérka mi vysvětlila a názorně ukázala proč. Takže jsem se po masáži rozhodla naučit se sedět jinak.

Udělala jsem si z toho takovou malou soukromou hru. Vždy, když jsem měla náběh sednout si stejně, jak jsem byla zvyklá, tak jsem si to nahlas nebo v duchu nějak okomentovala a pak si to „zakázala“. Nejdřív to nebylo vůbec pohodlné. Přece tak, jak jsem byla zvyklá, to bylo mnohem příjemnější. A navíc musí být člověk pořád ve střehu, protože je to zvyk vypěstovaný několika desetiletími. Přesto mě překvapilo, že jsem se tak v 7 z 10 případů dokázala uhlídat a zastavit se už v momentě, kdy noha letěla vzhůru, abych si znovu sedla s nohou přes nohu. Někdy jsem si tak i přesto sedla, ale už to nebylo automatické, ale vědomé rozhodnutí.

Ale všimla jsem si, že stres, únava, nervozita, nepohodlí umocňuje potřebu opřít se o starý zvyk a oslabuje ostražitost. Víc mě to svádělo sednout si „nesprávně“.

Postupem času – teď jsou to asi 2 měsíce, kdy se hlídám v tom, abych si sedla správně, je to daleko snazší a původní zvyk slábne. Podobně to funguje u všech našich vědomých i podvědomých vzorců a zažitých způsobů chování, jen jejich odstraňování bývá mnohem delší. Může to být i několikaleté ťukání na skořápku svobody, než povolí a praskne, a naše já začne mít navrch nad naším egem, které se ještě přidává s tím, že nám vysvětluje, že takto je to přece v pořádku a nemáme nejmenší důvod to měnit.

 

 

Šárka Sonnková