Jsem šťastný, když jsi šťastná…

Říká mi máma:

„Když jste se s bratrem narodili, dali jste mi smysl života, nic jiného mě nezajímalo od té doby.“

Říká mi partner: ¨

„Tak strašně se mi stýskalo, neumím si představit, co bych bez tebe dělal. Jsi celý můj život.“

Říká mi kamarádka:

„Uděláme to, jak budeš chtít, já jsem totiž šťastná, jen když jsi ty šťastná.“

Říká mi brácha:

„S placením si nedělej starosti, vše už jsem uhradil a nic nechci, jsem přece velkej brácha. :)“

Tolik projevů lásky, měla bych být šťastná, že mám kolem sebe tak milující lidi. Ale co když šťastná nejsem…co když mi to svým způsobem vadí? Jsem divná? Přijdu si nevděčná, že nedokážu ocenit lásku svých blízkých. Tak co to tedy se mnou je? Co mi to vadí?

Hodně se mluví o bezpodmínečné lásce, jako o té nejčistší formě blízkosti, která dává oběma stejnou měrou a která může i léčit.

Jsou podmínky lásky, které můžeme vidět snadno: „Miluji Tě, protože jsi krásná, protože jsi úspěšný, protože jsi věrná, protože jsi pozorný a dáváš mi dárky.“

… ale jsou i takové, které tak vidět nejsou: „Miluju Tě, protože jsi můj smysl života, protože bez tebe neumím žít, protože skrze tebe zažívám pocit štěstí, protože se cítím důležitý.“

Být zodpovědný za něčí smysl života, dokonce za život samotný, za něčí pocit štěstí nebo pocit sebehodnoty, to jsou velké podmínky. A není to tak vždy, ale možná v některých případech druhý člověk v tu chvíli vůbec nevidí nás, ale to, co skrze nás může prožívat on sám.

Markéta Viehmannová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *