Nedávno jsem byla na srazu třídy po pár letech. Jeden spolužák si ke mně sedl a vyprávěl mi o své rodině. Z fotek jsem věděla, že má velice krásnou a sympatickou ženu. Najednou mi říká: „Ona je velký dříč, buduje si svoji firmu, pořádá event akce pro různé firmy.“

Chvíli se zamyslel a pak pokračoval: „Já dělám už deset let ve velké firmě, plat mám krásný, Němci fakt dobře platí. Ale víš, co mě malinko štve? Na mojí ženě je vidět, jak ji práce baví, že se opravdu živí svým koníčkem. To bych jednou taky chtěl.“

Musela jsem na jeho slova myslet celou cestu zpět domů druhý den. Co nás tak často odřízne od kroku mít práci, která se stane nedílnou součástí mého srdce?

Nedala by nám tolik peněz? Jak to?

Proč je tak těžké jít za svými sny. Které buď ještě máme nebo už se vytratily během naší životní cesty.

Doba, kdy jsme jeli v dodávce a všechny sedačky byly obsazené našimi sny je pryč? Už jedeme v malém autíčku bez sedaček a jen koukáme na cíl někoho jiného a za tím běžíme? Anebo něco mezi?

Sen někoho druhého nás natolik zaujal a tolik potřebuji jeho oporu, že s ním jdeme a baví nás to. Prostě sami bychom se báli.

Ať tak nebo tak nebo tak…vše je cesta, životní. Nejdůležitější je, kde teď jsme a zda je nám dobře.

 

 

Irena Vrbová