Jak funguje zevšeobecňování?

Sedím na návštěvě a mezi všemi tématy se objevuje i téma cizích státních příslušníků v naší zemi, tolik choulostivé. Paní Jana s emočním nábojem říká, jak už všech bylo dost. „Ukrajinci to začalo, Syřany konče“, pokračuje. Zadívám se na jejího manžela, Ukrajince.

Vracím se ze zahraničí s kamarádkou a skrze zpožděný let se dostáváme do Prahy po půlnoci, není jiného zbytí než zavolat taxík. Volám kamarádovi, zda jezdí, a přichází skvělá zpráva, jezdí a za chvíli nás odváží. Po 15 minutách kamarádka vystupuje a děkuje: „Jsem ráda, že jste nás odvezl. Vadí mi taxikáři ze zahraničí a Muslimové především, k těm bych nesedla.“ Rozjedeme se k mému bytu, kamarád se otáčí a říká: „Tys jí neřekla, že jsem Afghánec?“ ….. „Ne, proto si Tě oblíbila.“

Jako tradičně, kolem Vánoc navštěvuji své rodiče. Schází se nás víc z celé rodiny a tatínek se pustí do tématu Pražáci. „Celá republika žije na jejich úkor, jsou to vychcánkové.“ Vytahuji občanský průkaz s trvalým bydlištěm v Praze. Tatínek se dívá a zřejmě nerozumí, i když číst umí.

Kde se toto bere? Nevím, nechápu. Kdy se z nás stává slepá ovce, která jde za povšechným názorem někoho, jde, má svěšenou hlavu, už nevidí barvy, vidí jen černou a bílou. Nebo šedou?

Ano, šedá. Takový byl pohled na domy v každém městě za komunismu. Taky jsme šli za jedním názorem a mnozí nevěděli, proč. Nebo jen proto, aby nevyčnívali.

Něco se změnilo, ale moc se možná ani nezměnilo. Což?  Strach, ten protipól odvahy tu stále běhá kolem.

 

 

Irena Vrbová

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *