Každá květina, aby byla krásná a spokojená potřebuje dobrou půdu, vodu a slunce. Stejně tak, jako každý člověk, aby byl kompletní a šťastný, potřebuje krmit své tělo, mysl a duši.

Tělo prospívá, když mu dáváme dobrý spánek, jídlo a pohyb.

Mysl miluje, když se něco děje, má dostatek podnětů, může plánovat, předvídat a povídat si s jinými lidmi.

A duše? Ta je nejklidnější, dělá jí radost, když se zastaví, pozoruje maličkosti venku i uvnitř nás, protože v nich spatřuje krásu a hluboký smysl.

A teď tu stojíme my jako celek, jako jeden člověk, který má za sebou rok 2020, rok covidový. Řada lidí se během tohoto roku vypořádávala pomocí mysli s řadou rychle se prolínajících změn. Sbírala podněty/informace, přeplánovávala, zvládala, snažila se odhadnout co a jak dál.

Někteří lidé se více zamysleli na tím, čím „krmí“ své tělo, aby mohlo být co nejzdravější. Začali cvičit, lépe jíst, jinak odpočívat…a objevili tím něco nového pro sebe.

A máme před sebou rok 2021…vlastně zatím stále také rok covidový. A mysl už je nešťastná, tolikrát změnila plán, posbírala tolik informací a čím dál více jí připadá, že nedokáže odhadnout, co bude dál. Říká si třeba: „Starám se o sebe, chodím na procházky, dobře jím, přesto je stále těžší cítit radost…“

Protože, když jdu na procházku každý den stejnou cestou, tělo je spokojené, ale mysl se za chvíli začne nudit, je to pro ni stereotyp. Radost se skrývá tam, kde na stejnou procházku s sebou začnu brát i svou duši. Pro ni nebude ta cesta nikdy stejná, vždy uvidí nové a nové věci, které stojí za obdiv a dávají naprostý a hluboký smysl.

Podobně, jako nemohu zachránit chřadnoucí květinu častějším zaléváním, pokud nezajistím, že na ni svítí i slunce, nemohu být spokojený, pokud dobře nekrmím nějakou část sama sebe.

 

 

Markéta Viehmannová