Mám kamarádku, se kterou jsme se šťastnou náhodou narodily ve stejný den. Narozeniny jsou pro nás tedy společné téma, které v nějaké míře každý rok probereme. Letos se jí ptám: „Vychází nám to na sobotu, jaké máš plány?“ A ona bez přemýšlení: „Mám to teď tak rozlítané, že jsem se rozhodla, že ten víkend strávím sama a užiju si to.“

Původně jsem měla v hlavě nabídku, jestli se mnou nechce narozeninově navštívit mé rodné město, ale po její samozřejmé odpovědi jsem ji ani nevyslovila.

Týden po dni D si voláme a kamarádka mezi řečí říká, že jí stačilo, jak bylo smutné, že byla na narozeniny sama. Překvapeně se ptám, jestli z toho byla ten den smutná a ona odpovídá: „No ano, byla jsem smutná, ale večer jsem si říkala, že jsem vlastně neudělala nic pro to, abych sama nebyla.“

Pořád mi to nějak nesedí s tím, jak se na ten svůj klidný víkend těšila, a tak se na to ještě jednou ptám a… „No víš, máš pravdu, já jsem si to dopoledne vlastně dost užívala, udělala jsem si dobrou snídani, pustila jsem si film… a pak mi lidé začali přát k narozeninám a ptát se mě, jak slavím. Po tom, co jsem jim napsala, že jsem sama doma, mi několik z nich odepsalo, že si to neumí představit, že je jim to líto nebo že jim to přijde smutné… A odpoledne už jsem měla špatnou náladu.“

A já si říkám, čí ty emoce tedy doopravdy byly?

 

 

Markéta Viehmannová