Býval jsem domýšlivý, ale teď už jsem bez chybky 😊

Říká mi klient na schůzce: „Těžké na tom, posouvat se někam dál, je vůbec si přiznat, že dělám něco špatně a potom se v praxi snažit nesklouzávat stále do vyjetých kolejí. A to často bolí, obojí.“

A je jasné, že ví, o čem mluví, protože to reálně na sobě zkouší. A co je to těžké, co to bolí?

V prvé řadě přiznat si, že nejsem dokonalý. A není to přímo o velké domýšlivosti nebo několika sebestředných lidech, chtít takový být. Dokonalost může mít řadu tváří – chtít být přívětivý, šikovný, nezkazit nikdy zábavu, mít rád jen ze srdce nebo dobře vychovávat děti. A stejně tak přirozené je, že nás bolí, když si máme říct, že takoví nejsme vždy.

A ta druhá část, těžko říct, jestli není ještě horší, je o tom přijmout, že nikdy dokonalý být ani nemůžu. Protože kdo začne šplhat, padá na „pusu“ a za každým dalším horizontem zjistí, že je toho ještě mnohem víc.

A proto, když se mě někdo zeptá, jestli bych už toto nebo ono neměla dávno ovládat, když se tím zabývám, tak mě to nejdřív bodne (přeci jen bych také někde uvnitř chtěla být dokonalá 😊) a pak řeknu „No, to si úplně nemyslím.“ Je toho totiž víc, než kdy asi budu moci zvládnout. A někdy si odpočinu a někdy jdu zase zkusit vyšplhat o kus dál a nechávám si při tom radit od těch, kteří už spadli na pusu mockrát, jsou o to moudřejší, i když občas znovu zakopnou a pak se jdou podívat, co je za dalším horizontem.

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *