V obýváku mezi kapkami deště…

Mám jednu oblíbenou knížku. Je o celém životě chlapce/muže. Její první polovina působí jako lék na duši, recept na klid. Ten chlapec nepotřebuje jíst, necítí bolest, vše jde tak trochu mimo něj, protože on žije ve svém jiném světě, rozplývá se v jiném čase a snad i prostoru. Dokáže hodiny pozorovat, jak roste stéblo trávy, jak mravenci nosí jehličí, dokáže přejít poušť bez kapky vody, necítí bolest ani zármutek, má klid a nadhled mnicha i tváří v tvář smrti.

Pak se ale něco stane, dojde do města, zkaženého skrz na skrz. A možná pozvolna, ale velmi bezpečně chlapec ztrácí svůj nadhled, ztrácí se v životě, řeší „přízemní“ věci a má strach. A stejnou měrou, jakou byl svobodný, najednou je svázaný a bezmocný.

Když jsem začala číst tuto část, říkala jsem si: „Ale proč? Proč se to muselo takhle zkomplikovat? Proč nemůže pokračovat v tom jiném čase a jiné dimenzi? Byla to tak úžasná kniha a najednou přišly špatné pocity…“

Musela jsem ji dočíst celou a pak vlastně ještě jednou, abych pochopila, že to k sobě patří, že pokud chceme být opravdu svobodní, tak tady a teď, bez ohledu na to, zda jsme zrovna v poušti mezi kapkami deště nebo obklopeni lidmi, kteří nad námi mají moc a převahu.

Vlastně je to možná úplně naopak. Je v podstatě jednoduché mít nadhled, cítit lásku a pokoru na úpatí Himalájských vrcholů nebo v budhistickém klášteře. Nejvyšší level je ale cítit totéž doma na gauči, při rodinné oslavě nebo každé ráno cestou do práce.

Ten muž to nakonec dokázal. Skloubil svůj nevšedně všední život mezi lidmi se svým osobitým nadhledem, svobodou a láskou. A vlastně mi to přijde mnohem cennější a bližší, než kdyby zůstal tím chlapcem ze začátku příběhu.

 

Markéta Viehmannová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *