Rozum: Mám problém, už déle.

Srdce: Já vím, pracuji na tom.

Rozum: Ale už vím, jak to vyřešit. Prostě…bla bla… Co si o tom myslíš?

Srdce: Je to nudné. Nemám z toho dobrý pocit.

Rozum: Jaký máš tedy návrh?

Srdce: Tu druhou možnost, o které jsem Ti říkal.

Rozum: Tu jsem prozkoumal a je nejnebezpečnější. Chybí tam dost informací. Navíc bychom se museli něčeho vzdát, aniž víme, zda se to vyplatí.

Srdce: Ale já z něj mám dobrý pocit.

Rozum: Já Tě nechápu. Nabízím Ti bezpečné řešení a Ty chceš to nejriskantnější.

Srdce: Proč by mělo být nejriskantnější, když z něj mám dobrý pocit?

Rozum: Hele, už toho mám dost. Asi Tě vyhodím…

Chvíle ticha…

Rozum: No dobře. Navrhuji kompromis. Zkusíme Tvé řešení, ale mé si necháme v záloze.

Srdce: V tom se necítím dobře.

Rozum: No a co, já mám také své pocity.

Srdce: Vím. Strach.

Rozum: No a co? Často mě zachraňuje.

Srdce: Mně ne.

Rozum: Jak to?

Srdce: Chci zkusit být obchodním konzultantem v Portu…mám z toho ten pravý, dobrý pocit..

Rozum: A co, když to nezvládneš? Kdo Tě uživí?

Srdce: To je ale Tvůj pocit. Já tu práci chci…vypadá úžasně….

Rozum: Myslím, že jsme natolik odlišní, že se nemůžeme kamarádit…

Srdce: Možná ne tolik, kolik si myslíš…

Rozum: Jak to myslíš?

Srdce: Oba chceme pocit. Já pocit radosti, Ty pocit bezpečí.

Rozum: Ano, na tom se shodneme

Irena Vrbová