O Vánocích jsem naši knížku dala 75leté paní v našem domě. Má mě ráda, sem tam mi přinese buchtu a jelikož je moderní, tak mě i sem tam pozve na portské víno, aniž ví, že jsem z Porta:-) Taková moje druhá máma. Tak jsem si říkala, zkusím jí dát naši knihu. Přečetla ji 3x a říká mi: „Proč to píšete? Vyrazili jste mi dech…jsem už stará, je to o životě a tohle mi život dal…ale nikdy by mě nenapadlo, že o tom někdo takhle píše…“

A já jí řekla:

„Víte, moje druhá maminko, každý jsme dvakrát, spíš nesčetněkrát. Jeden hlas v nás je hlas našeho srdce. A pak jsou hlasy našich druhých já, našich bolestí a zranění z minulosti, v podstatě naše ego. Nikdy nemůžeme žít bez něj. Ono má v našem životě pevné místo. Může s námi spát, jíst, jezdit na všechny výlety, chodit do práce, prožívat vztahy, ale nemělo by převzít volant, který řídí náš život. To jediné nesmí.“

„A my se snažíme v článcích a na Dostaveníčkách o jediné. Přispět k tomu, aby lidé více viděli, kdy jejich srdce odchází z pomyslného trůnu a nastupuje na něj ego. Aby viděli a poté, aby dokázali s danou situací pracovat.“

„Je nás zatím málo, ale i v tom málu cítíme, jaký je rozdíl v komunikaci, vztazích, práci, když tohle člověk vědomě vidí. A proto to má smysl, i tento náš malý přístav ho má.“

Chvíli na mě koukala a nalila mi druhou skleničku portského a jelikož mi nikdy druhou do té doby nenalila, tak doufám, že to nalití znamenalo: „Pište dál a nevzdejte to :-)“

 

Irena Vrbová