Jednou za dva měsíce pořádáme v Portu Dostaveníčko. Je to akce, která je otevřená všem lidem, které zajímá, co se kolem nich děje…v práci, ve vztazích, v nich samých…

Naše kapitánka, která večer vede, si řekla, že tentokrát udělá počáteční představení trochu jinak. Vybere několik lidí, které alespoň trochu zná, a představí je sama. Tak, jak je vidí svýma očima. Na všech do jednoho bylo vidět, že by o sobě takové věci v životě neřekli a byli by mnohem střídmější.  A to i přesto, že zazněly jen věci, které v životě opravdu sami dokázali nebo to, jak svým chováním působí na lidi kolem sebe.

Protože jsem sama na Dostaveníčku měla svou dobrou kamarádku, přemýšlela jsem večer o tom, jak ji vidím a byla jsem si úplně jistá, že ona tak sebe nevidí. Napsala jsem zprávu a představila jí ji samotnou.  Co jsem ale nečekala, že udělá to samé ona mě 😊 Nebudu vás napínat, navzájem jsme se hodně dojaly a přesto, že se známe více než 10 let, to byl jeden z našich nejsilnějších okamžiků.

Přijde mi teď až srandovní, že jsem přemýšlela o tom, jaká je škoda, že se ti lidé nevidí tak, jak je vidí jejich blízcí, a přitom to, že to mám úplně stejně, mi musel říct také někdo další. Je dobře, že kolem sebe takové lidi máme, nicméně ten, kdo nás zná nejvíc a kdo by nás měl mít nejvíce rád, jsme my samotní.

Proto, zkuste odložit svoje přehnaně kritické oči a podívejte se na sebe těma, kterýma vás vidí vaši blízcí a …. představte se, prosím! 😊

 

Markéta Viehmannová