Já je tedy mám… a mám už je pár let. Jeden krásný pár bot, který jsem však nikdy nevytáhla z bytu, párkrát snad ze skříně, ale určitě ne z bytu. Přesto tam jsou, jakmile přijde letní sezóna, mají ve skříni svou poličku a tu pěkně okupují – to kdyby náhodou zrovna letos už přišla ta správná příležitost a já je konečně ukázala světu… TA příležitost, na kterou nebudou moc otevřené, moc proužkované, moc vysoké, moc pěkné nebo dokonce moc černé… Ale kdyby náhodou taková příležitost přišla, mám v zásobě naštěstí ještě další pochybnosti: hodí se ke mně, nejsem na ně malá/velká, budou se líbit…? Nejlepší na tom je fakt, že kdybych je uviděla kdekoli na komkoli jiném, řekla bych si jen „ty jo, super botky, musí být prima pocit, mít je na sobě“.

Jak to máte u vás ve skříni vy? Taky vám tam určité kusy oblečení pěkně leží, ale vyhodit je nemůžete, jelikož to jsou fakt dost dobré kousky?

A my, co to tak máme, nemáme náhodou stejné prima kusy schované i v naší vnitřní skříni, tedy v naší hlavě? Ano, to je totiž taky skříň a taky tam je spousta polic a šuplíků a v nich taky spousta nasbíraného či získaného materiálu. Nejrůznější schopnosti, dovednosti, touhy, talenty, … čekající na TU správnou příležitost nebo na TU správnou dobu. Kousky, které na nás sem tam vykouknou, aby se nám připomněly. Aby se nás občas zeptaly, jestli by už nebylo dobré, když už je teda máme, něco s nimi udělat?

Prostě si ty botky obout a vyrazit…

A tak tedy docela jednoduše zjistit, jestli zrovna tohle je náš šálek kávy a ony si místo v té naší skříni zasluhují. Pak je tedy začít pravidelně nosit – konečně využívat, „opečovávat“ a hlavně – mít z nich skutečnou radost.

NEBO že ony opravdu nebyly ty pravé pro nás a už je konečně vyhodit, zapomenout na ně a ten čas a energii, kterou věnujeme jim, přenechat jiným… Jenomže tady přichází ten strach… strach z prázdné poličky! Protože dokud tam ty botky, byť docela nevyužité, jsou, není tam ono prázdné místo. Jsme tedy docela spokojeni. A to nám většinou stačí, spokojenost – to je přece prima pocit. Nemáme pak potřebu zkoušet jiné, a to i když docela silně tušíme, že zřejmě existují i takové, ve kterých bychom chodili třeba celý rok. A navíc rádi a hrdě!  A co by se pak stalo s tou naší spokojeností? Proměnila by se v radost a nadšení… a jen těžko říct, jestli bychom to unesli 😊

 

Michaela Krupicová