Mám ráda pohádky. Pro jejich příběhy, dobré konce a připomínání důležitých hodnot.  Ale ještě nikdy mě nenapadlo podívat se na některou pohádku, respektive na jejich postavy, z úhlu pohledu různých druhů ega. Nedávno jsem z tohoto pohledu slyšela „rozpitvané“ jednotlivé postavy Krkonošských pohádek – večerníčkové příběhy vládce hor Krakonoše a jeho povedeného souseda Trautenberka, který by chtěl být velkým pánem, ale celé jeho panství tvoří chalupa, kousek lesa, pár luk a polí. Má tři poddané – Anče, Kubu a hajného. Zaujalo mě to.

Krakonoš jako ztělesnění zdravě sebevědomého člověka, který si je plně vědom své hodnoty, plně v souladu se svým já, který nemá potřebu nikomu nic dokazovat. Ale také si nenechá líbit, pokud mu někdo zasahuje do jeho svobody a práv a dokáže se ozvat.

Trautenberk svoji nejistotu, strach a pochyby schovává za masku nabubřelého arogantního chování, které ale uplatňuje jen tam, kde mu to „projde“, hlavně u svých poddaných a dokazuje si tak svoji domnělou moc.

Anče, Kuba a hajný – každý z nich je víc, než vlastním já veden různou mírou a intenzitou strachu a pochybností o svých schopnostech, které jim berou jejich vlastní volnost a svobodu, možnost rozhodovat se sám za sebe, podle své vnitřní autority a postavit se sám za sebe.

A to je dle mě důvod, proč je dobré poznávat víc sám sebe, svoje limity a reakce v různých situacích a pracovat s tím, co nás omezuje a bere nám radost a svobodu, abychom byli ve svých životech co nejvíc páni a co nejmíň sluhové.

 

Šárka Sonnková