V Portu říkáme, že pravda neexistuje. Každý jsme uplácaný trochu z jiného těsta, navíc, jdeme jinou životní cestou, na které potkáváme různé situace, lidi, místa, zkušenosti i překážky. Nakonec nikdy nejde říci, jestli to, jak skrze tuto svou optiku vidíme svět, je dobře nebo špatně, prostě je to přesně tak, jak to je, a to je celé, nic víc.
Je to prostě tak, jak to je… jak by bylo uklidňující, to tak mít, vše by bylo jednoduché. Až na to, že právě toto je jedna z nejtěžších věcí na světě. Když si představíte chvíle, které Vás v životě nejvíce rozhodily, naštvaly nebo zabolely, možná jsou to právě ty, kde jste se neshodli s druhým člověkem na tom, co je „pravda“, co je správně a jak věci mají být. Třeba:
- Spěcháte na dokončení práce a vysvětlili jste kolegovi, co od něj potřebujete, a on Vám to dodá úplně jinak. Můžete to celé předělat, abyste to mohli použít, podle svých představ.
- Potřebujete podpořit a nejlepší kamarád Vám řekne, že si opravdu potřebuje od všeho odpočinout a nechce se s Vámi vidět.
- S partnerem už si nerozumíte, jako dříve, chcete s tím něco udělat a on Vám řekne, že už je pozdě, že už Vás nemiluje.
Asi sami cítíte, že není jednoduché přijmout, že někdo vidí věci jinak než Vy. Navíc, čím bližší nám člověk je, tím více toužíme po tom, aby nás pochopil a aby viděl věci přesně tak, jako my, a tím větší jsou emoce, které přicházejí, když to tak není.
To, co pak uděláme, je většinou v rozporu s tím, co vlastně v životě chceme. Abychom měli kolem sebe lidi, se kterými si rozumíme a kteří rozumí nám. Pod heslem „moje pravda nebo žádná“:
- Na kolegu jsme naštvaní a už s ním nechceme spolupracovat na ničem.
- Z kamaráda jsme zklamaní a už se mu neozýváme a netrávíme s ním čas, který jsme si oba užívali.
- S partnerem se rozejdeme s křivdou, že nás nemiluje, a už nevidíme, že nás má rád. Nejsme v kontaktu na úrovni blízkého člověka, se kterým jsme prožili kus života a třeba ani na úrovni rodiče.
Takže otázka zní, co vlastně chceme? Mít pravdu nebo něco jiného?
Markéta Viehmannová