Kolik písku máme v hlavě?

Letos jsem byla na dovolené v Portugalsku na treku, který se vine 150 km podél pobřeží Atlantského oceánu.  A jak už to podél pobřeží bývá, cesta vedla alespoň z 50 % pískem. První den byl dost náročný, bořily jsme se do písku, šlo to ztěžka a každých 5 minut jsem vysypávala nálož písku ze svých kotníkových tenisek…

Asi 3. den jsme si uvědomily, že už to tak hrozné není, a že není ani potřeba tak často vysypávat…nějak jsme se v tom naučily chodit… nějak… ale jak? Prostě nevědomky.

V tom mě to začalo ohromně zajímat. Během 3 dní se změnil můj způsob chování/chození, aniž bych si to uvědomovala…úplně bez mého přičinění. Ale na základě čeho?

Když jsem se na to zaměřila, za chvíli jsem zjistila, že můj mozek si sám udělal databázi na rozeznávání písku. Zvažoval různé zbarvení písku, vzhled stop od předchozích turistů, vegetaci, sklon terénu atd. …dle toho vyhodnotil hloubku a tvrdost a řekl autopilotovi, kam a jak má šlápnout, aby to bylo co nejjednodušší.

 

Fascinující. Toto vše udělal můj mozek úplně bez mého vědomí, za 3 dny. Jaké asi všechny autopilotní programy jsme se naučili v průběhu celého života?

 

Náš mozek má jeden úkol. Chránit nás. Dělá to vyhodnocováním minulých zkušeností dle dvou kritérií:

1. Co je nebezpečné bolí nebo je namáhavé.

2. Co je bezpečné je příjemné nebo nenáročné (dobíjí/zachovává energii).

 

Je to celkem jednoduché: Plotna pálí – bolí to – nebezpečné – už tam nebudu sahat.

 

Podle tohoto jednoduchého scénáře nás ale tito autopiloti, o kterých nevíme, mohou v dobré víře směřovat na cesty životem, ze kterých šťastní nejsme.

 

Pro mozek je bolest prostě bolest. A to i ta, která přichází např. ve vztazích.

Těžký rozchod – bolí to – nebezpečné – už nebudu ve vztazích druhému věřit.

 

A pro mozek je námaha prostě námaha, bez ohledu na cíl, který nám má splnit nějaký sen.

Nový nápad na projekt – je to náročné – nebezpečné – raději se budu držet toho, co dobře umím.

A tak, zrnko po zrnku, toto jsou naše písečná pravidla v hlavě. Hodně nám pomáhají a některá nás hodně brzdí. Jak to rozlišit? Podívat se na to, jaké kroky dělám a po jaké cestě mě vedou, aniž si to uvědomuji. A zvážit, tentokrát už ale vědomě, jestli je to to, co teď chci. Jestli mi teď stačí autopilot nebo potřebuji na chvíli volant převzít sám.

Markéta Viehmannová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *