Včera jsem koupila vánoční dárek, knihu pana Vondrušky – Dějiny Evropy 1984 – 2054.

Když jsem platila, pokladní mi říká: To bude asi drsné, viďte?

Ta věta mi zůstala v hlavě celý den. Jak moc vnímáme, že se jako celek, celá planeta vyvíjíme do záhuby. Mnozí začínají žít střídmě, třídit odpad, neplýtvat, pracovat sám na sobě….

A právě to poslední je kořenem. Stačí mít hodnotu sebe sama v sobě a už tímto krokem odpadne mnohé, co lidé nakupují. Co vlastní, co potřebují. Stav „nemám“, vzbuzuje něco v našem niterném „já“. Něco, co je tvořivé a naplňující.

Stačí milovat sám sebe a zmizí mnoho sporů, na všech stranách světa nebo uvnitř jedné rodiny.

Stačí…jen tohle stačí…

Na kolik let je cesta k tomu dojít? Desítky let, stovky?

V knihách, na internetu, na přednáškách o osobním rozvoji je mnoho vět a rad, jak žít. Principy zdravého bytí, napsané už dávno v Bibli.

A proti tomu stojíme my. Se svými zkušenostmi, strachy, dogmaty z dětství. Tramvaj změní směr jediným pohybem výhybky na kolejích. Během pár sekund. Naše výhybka je daleko hlubší a tato hloubka vyžaduje a žádá čas.

Čas…a když uděláme zkratku…? Tak to drsné bude a ta pokladní je prorok😊

 

Irena Vrbová