Jednou v zimě jsem jela asi v 10 večer hromadnou dopravou domů a na zastávce se mnou čekal pár s batoletem v kočárku. Říkala jsem si: „Ty jo, je celkem pozdě a dost zima na to, aby bylo dítě ještě venku.“ A hned vzápětí za mnou přišel pán a ptal se mě, jak by se nejrychleji dostal do centra. Byl dost milý, našli jsme pro ně nejrychlejší spoje a začala jsem mít pocit, že někde neplánovaně uvízli a trochu jsem ze svého rychlého soudu „zjihla“.

Když se ale vrátil k rodině, pozorovala jsem, že ani jeden z rodičů nevěnují dítěti vůbec žádnou pozornost, kočárek otočený směrem od nich, přitom klouček byl dost čilý a hledal jakoukoli interakci. Už jsem to viděla tolikrát a můj profesionálně deformovaný mozek mi hned předložil výčet potenciálních potíží, se kterými dítě bude zápasit v dospělosti, horko těžko se dopátrávat příčin a zbavovat se důsledků.

Možná by se mi chtělo zdravě rozhořčit nad tím, jak mohou rodiče svým dětem dávat do vínku takovou zátěž pro jejich budoucnost. Ale něco se stalo jinak. Bylo vidět, že oba dva se svého syna snaží dostat co nejrychleji domů a na nic jiného už nemají kapacitu.

Vztah rodiče s dítětem je jeden z nejbližších, nejkomplikovanějších a nejtěžších. Procházíme v něm bytostnou závislostí na začátku, učením se o světě, hledáním své identity, touhou po svobodě až třeba k obrácení rolí a péči o rodiče.

Upřímně, neznám asi nikoho, komu jeho rodiče něčím „neublížili“. Kdo si z dětství nenese ránu, která ho třeba nevědomky bolí a kvůli které nemůže žít nějak, jak by si přál. Někdo se bojí nových věcí, někdo má strach z neúspěchu, někdo trpí opuštěním, někdo nemůže přiznat chybu, někdo se naučil hodně jíst, někdo dělá scény, aby měl pozornost, někdo má arogantní masku, které se nic „nedotkne“…

Tak a teď bychom to mohli uzavřít s tím, že naši rodiče mohou za všechny naše problémy v současnosti a být na ně naštvaní, protože my jsme se jako děti narodily perfektní…jenže…

Jak tedy správně vychovat dítě, aby žádný šrám nemělo?

Ať si dělá, co chce? …může být rozmazlené a nebrat ohled na ostatní.

Na vše udělat pravidla? …může se začít všeho neznámého bát, nebude mít vlastní nápady, názory.

Dát mu veškerou pozornost a opatrnost? …může se začít dusit, zakrnět, být úzkostné.

Dát mu méně pozornosti? …může si hledat náhražky v závislostech nebo si pozornost vydupávat

…. a takhle to je se vším. Každý den rodiče dělají X rozhodnutí, jak se zachovat, dělají to několik let, mezitím, co se potřeby jejich dětí mění, dělají to, co jim v tu chvíli přijde nejlepší nebo na co mají kapacitu. Dalo by se říct, že je to víc než těžká psychologie a možná je vlastně nemožné chybu neudělat, rozhoduje se jen to, jakou.

Já tímto nechci shazovat bolest ze zářezů, které si neseme z dětství, ta je opravdová. A je možná větší, než jakoukoli prožíváme v dospělosti. Proč? Protože když jsme malé děti, vnímáme vše svou optikou, máma s tátou jsou velcí, silní a neomylní, jsou naše jistota, pocit bezpodmínečné lásky. A když udělají něco, co nás bolí, co se nás dotkne, je to zrada a rána je o to větší, protože jsme je viděli jako středobod vesmíru a naprosté bezpečí.

 

A jaký je z toho závěr?

Pro děti ten, že cesta k tomu, aby šrámy přestaly tak krvácet je uvědomění, že rodiče jsou jen lidi, co dělali to, co podle nich bylo správné nebo na co v tu chvíli měli…

A pro rodiče to, že není možné být bezchybný. Vlastně, kdokoli se o to snaží, napáchá velkou řadu úplně jiných, sofistikovanějších, chyb.

 

Markéta Viehmannová