Je to asi 10 let, co jsem navštívila oblast Sikkim v Indii. Po třech týdnech jsem na treku potkala jeden český pár. Tehdy mě překvapilo, že oni v podstatě zažívali úplně to samé, co já, ale stejně to vypadalo jako bychom každý byli na jiném místě. Byli zničení z lidí. Dokonce už alergičtí na jakýkoli jejich projev. Já místní milovala. Po návratu domů jsem od nich ještě dostala e-mail a s podivem…zase se jim poslední den dovolené stala stejná věc. Přesunuli jim let domů o den později a letecká společnost jim nabídla nocleh v pětihvězdičkovém hotelu a ráno zase odvoz zpět na letiště. Odmítli kamkoli jet a strávili noc na letišti s touhou už být konečně pryč. Bez jídla, na holé zemi. Já naopak do hotelu odjela a naprosto nadšená ze sebe v tom luxusu hotelu smyla špínu za poslední měsíc a pořádně se najedla:)

Nicméně ten vjem byl pro mě tehdy hodně silný a začala jsem to sledovat. Sledovat, proč lidé v životě prožívají určité situace, proč komunikují, jak komunikují, proč se k nim ostatní chovají, jak chovají. A nezjistila jsem nic nového, jen to, co je už popsáno v mnoha knihách. Ale vždy je lepší si na tyto životní principy „sáhnout“ opravdově. Náš svět si tvoříme sami, my jsme příčinou všeho, co se děje a nikdo jiný. Nic není náhoda, nic není zázrak. Je to odraz našeho srdce vloženého do lidí. Nebo odraz přesvědčení vloženého do lidí.

Je to už deset let. Vrátila jsem se předevčírem z Kuby. A dva lidé mi řekli, že jim přijde jako bych byla v jiné zemi než oni vloni. Zase stejný příběh.

A nejen to. Mnoho lidí nadává, že v současné době nejsou zaměstnanci. Nedají se sehnat…nikdo nechce mít zodpovědnost a pracovat…a já mám naprosto neskutečný tým. Když o něm mluvím, tak většinou někdo řekne: „No jo, prostě je to Prahou, tam je větší výběr…“. Ale je to opravdu Prahou?

 

Irena Vrbová