Stala se mi letos taková podivnost ve firmě, že i pro finanční úřad to byla kuriozita. Nic velkého, nic zvláštního, jsme malá společnost. Šlo o vrácení menší finanční částky mně, která se zasekla z administrativních důvodů a zůstala zamčená.

Už nebylo jiného zbytí než se na úřad vydat. Nemohla jsem najít, ke komu jít, vypadala jsem asi dost ztraceně, až se ozval hlas: „Koho hledáte?“ Otočila jsem se a stála tam slečna, ukázala mi dveře a nevím, proč řekla další větu, ale povídá: „Nebojte, ona je hodná…“. Proč to řekla?

Vešla jsem do dveří, netušíc, že z nich budu vycházet po více jak dvou hodinách. Sedla jsem si a paní přede mnou si mě vyslechla. Pak už jsem jen seděla a koukala se. Koukala na film, který se nevidí často. Už jsem si zvykla, že když někde uvíznu, někdo to může nazvat „zůstanu trčet“, tak si to hodně prožiji. Ty chvíle, kdy nemohu nic než čekat. Mobil je v tašce, na čtení nic nemám, svačinu taky nemám, mohu se jen dívat. Člověk pak vidí maličkosti, které nejsou viditelné, pokud se opravdu nezastavíme. Co to je zastavit se…? (nechám nezodpovězené…slova by nestačila…některé věci nepochopíme bez osobního prožitku)

Ta paní celé dvě hodiny hledala možnost. Chvilkami na mě mrkla jakoby v obavě, kdy na ni vystartuji, ale po pohledu do mých očí se vždy uklidnila. A já k ní začala cítit něco neskutečného, tak jemného a krásného. Někdy žijeme v paradoxech, kolik minut, možná čtvrthodin, trvalo, než zjistila, že na ni nevyjedu a já přestala sledovat, kdy přijde okamžik, že na mě bude nepříjemná?

Záležitost jsme nevyřešili, byť se neskutečně snažila. Nosím v aktovce naši knihu, co v Portu píšeme, a na konci jsem ji dala. Zalily se jí oči a já odešla, už ji asi nikdy neuvidím. Své peníze asi taky ne J Mně se zalily oči až druhý den brzy ráno, kdy jsem běžela jako mnohá rána. Zastavuji se na jednom místě, kde je vidět východ slunce nad Prahou. A já si tam uvědomila, že tam mívám stejné pocity jako předchozí den s danou paní…

 

Irena Vrbová