Často je odvaha spojována s činy velkého formátu na úrovni lidstva. V době válek, v dobách jakéhokoli jiného temna. Marcus Aurelius, Alexandr Veliký, Kleopatra, Winston Churchill, Václav Havel, Michail Gorbačov… A všimli jste si někdy, že slova vyřčená třeba Marcem Aureliem se znovu stávají mantrami lidí, které se snaží na sobě pracovat?

Všichni něco dokázali a nerada bych zpochybňovala, že někdo z nich do skupiny hrdinů nepatří. Odvaha je pevnost a vytrvalost v úsilí o dobro. A jejím největším soupeřem je strach.

Není až zase tak těžké něco vykonat, daleko těžší je moment, kdy se láme, jestli to vůbec vykonáme. A v tomto momentu buď převládne odvaha nebo strach.

Před týdnem jsem znovu stála na startu pražského maratonu.  Masové akce, u které mi moje máma říká: „Smiř se s tím, že jestli nepřestaneš takhle blbnout, nebudeš od padesáti chodit…vím, o čem mluvím, to jsou mé životní zkušenosti“. Ano, její, byť nikdy neběhala. Odvaha je i jít svojí cestou, kterou třeba před námi nikdo nešel. Proto budu stát na startu za rok znovu. Mezi 10 tisíci lidí, kteří přišli a překonali svůj strach. Každý si na maratonu pomyslně hrábneme, někam, kde tomu říkáme dno. A v podstatě se díváme dovnitř sebe. Dokážeme se k němu přiblížit, ale i vyškrábat nahoru, a nakonec cílem proběhnout. A i to je odvaha.

Nebát se podívat dovnitř sebe, tak jako se díval Marcus Aurelius. Nebát se podívat, co naše strachy říkají. Nebát se je zvládnout. Dovolit svému srdci, aby se odvaha stala jeho nejlepší kamarádkou 🙂

Irena Vrbová