Co je v životě opravdu důležité?

Kamarád si koupil nové auto, nejnovější model Audi. Chci taky nové auto, nejnovější model terénního Hyundaie! Musím si domluvit schůzku se svým finančním poradcem a sjednat si leasing. S přítelem si vezmeme hypotéku se splátkou 20 000,- Kč měsíčně na 30 let, protože chceme mít krásný rodinný dům na okraji Prahy v jedné z nejlukrativnějších čtvrtí. Potřebuji do práce nový kostýmek, ale musí být Armani. Odešla nám lednice, ale nová musí být jedině od značky Bosch! Ostatní značky nejsou tak kvalitní. Mé děti musí vystudovat, musí mít vysokoškolský titul na jedné z nejlepších vysokých škol!

Už jste tohle někdy slyšeli? Připomíná Vám to něco? Co si o tom myslíte? Opravdu to tak v životě je? Je důležité mít ty nejdražší věci, nejhezčí dům, nejnovější auto? Opravdu se hodnota člověka odvíjí od toho, co má za školu, co dělá za práci a co má na sobě? Věci, které jsou hmatatelné jsou většinou pomíjivé. O krásu a vědomosti můžeme snadno přijít.

Nedávno jsem se setkala se stařenkou, která seděla v kolečkovém křesle v pokoji nemocnice a dlouze hleděla z okna. V jejím výrazu byl vidět smutek a žal. Přistoupila jsem k ní blíž a zeptala jsem se, jestli pro ni nemohu něco udělat? Otočila se ke mně, pousmála se a odpověděla: „Ne, děkuji. Moc mě Váš zájem potěšil, ale to já jsem měla už dávno něco udělat. Měla jsem se na svět a život dívat jinýma očima. Celý život jsem řešila jen kariéru, peníze a hnala se za materiálním úspěchem. Manžel mě opustil, protože jsem na něho a na náš společný život neměla čas. Dětem jsem zaplatila ty nejdražší školy, ty nejlepší věci, ale nikdy si s nimi nehrála, nepovídala, neměla čas zajímat se o to, co opravdu od života chtějí, vždy jsme si byli tak nějak cizí. A teď tu na ně čekám. Jsem odkázaná na pomoc druhých a tady jsem právě proto, že mé děti nemají čas na to, aby se o mě staraly. Jednou za měsíc se tu u mně staví dcera s rodinou a jednou za měsíc syn s přítelkyní.  Dcera je velice schopná manažerka jedné celosvětové firmy. Zastupuje jí všude po světě a syn velice uznávaný právník.“

Najednou se oči stařenky rozzářily. Všimla jsem si, že před nemocnicí zastavilo auto, nejnovější značka BMW, a z něho vystoupila velice pohledná, draze oblečená žena se stejně oděnou rodinou. Zamávali na stařenku a za chvíli už byli u ní v pokoji. Obejmuli jí, donesli něco na zub, prohodili s ní pár vět a najednou, po půl hodině, ta zámožná žena pronesla: “Mami, už musíme jet. Odlétám dnes do Dubaje, Martina má ve dvě balet a David ve tři box.” Jak rychle přijeli, tak i odjeli.

Zadívala jsem se na stařenku, které z očí tekly slzy a najednou ve mě zamrazilo! Vždyť bych se takhle mohla jednou dívat sama na sebe! Přistoupila jsem k ní blíže a pohladila jí po jejích šedivých vlasech. Otočila se na mě a do rukou mi vložila malou krabičku. „Co v ní je?“ Udivila jsem se! „Jsou v ní věci, které jsou skutečně v životě důležité“, odpověděla.

„Je v ní pokora, skromnost, lidskost, láska, naděje, víra a odvaha. To, co je v životě opravdu důležité a za co má smysl bojovat. Schovej ji a střež! Pečlivě ji střež a zanechej tenhle poklad pro další generace!”

Ráno jsem se vzbudila a zjistila, že to celé byl sen. S úsměvem na tváři jsem do nového dne probudila i mého přítele. Společně jsme se nasnídali, odpoledne jsem zašla na procházku s mými rodiči a večer na kávu s mojí nejlepší kamarádkou. Všem jsem o tomhle svém snu vyprávěla a chtěla jsem se o něj podělit i s Vámi.

 

Anna Kovaříková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *