Nedávno jsem se ráno vzbudila a venku bylo tak krásně, že jsem se, oproti původnímu plánu, rozhodla, že půjdu na procházku. Neměla jsem celý den, takže jsem si našla cíl, do kterého můžu dojít pěšky z domova, byl to nedaleký rybník. Protože bydlím téměř v centru Prahy, moje cesta vedla asi ze 70% ulicemi města. V jednu chvíli mi to najednou přišlo zábavné a napsala jsem kamarádce: „Ty procházky ve městě jsou zajímavé. Já vyrazila ve sportovním a lidi mi tu chodí v riflích, jako by ani nevěděli, že já jsem na výletě.“ 😊

V tu chvíli mi přišlo do hlavy to, že co je opravdu důležité, je právě cesta. Pokud bych čekala na rybník, radovala bych se asi 15 minut, než bych ho obešla, a to by bylo vše, pak by mě už jen čekala cesta domů.

Je zajímavé, že při takových situacích, jako je třeba výlet, je nám to téměř jasné, že každý krok cesty se počítá. Jindy si to ale neuvědomujeme a může přijít známý stav „až“. Týden předtím jsme řešili v práci nepříjemnou situaci. Jeden stabilní člen týmu u nás končil a potom „nováček“, který měl nastoupit nám na poslední chvíli odřekl. A protože chceme, aby se náš tým spíše rozrostl, než aby ubýval, byli jsme z toho nešťastní a spadli jsme do stavu „až nás bude tolik a tolik, bude to v pořádku“ do té doby to musíme nějak zvládnout.

Večer jsem o tom přemýšlela a říkala si, ale co když je to v pořádku i teď? A naopak, jak bude vypadat naše práce, to, co děláme, protože nám to dává smysl, když se zaměříme na to, že to můžeme v pohodě dělat „až“? Trochu to vypadá, že do té doby to tedy budeme dělat v nepohodě?

Představte si člověka, který má cíl vylézt na horu, ale cestou ho tak zdrtí to, že jde do prudkého kopce v nerovném terénu, že si ani nevšimne, že kolem něj jsou Himaláje. A když úplně zničený vyšplhá nahoru, možná přijde toto: „Tyjo, stálo mi to vůbec za to? Vždyť já z toho nemám snad už ani radost“.

Cíle jsou důležité, ne ale pro ně samotné…pomáhají nám hledat jednotlivé kroky a jít tak, že nám to dává smysl v průběhu celé cesty.

 

Markéta Viehmannová