Kdysi na základní škole jsme se v předmětu nazvaném „pěstitelské práce“ učili pěstovat ředkvičky. Postup je v zásadě jednoduchý. Nicméně pokud chceme ředkvičky skutečně vypěstovat a pochutnat si na nich, musíme dodržet, stejně jako u všeho, doporučený postup pěstování.  V první řadě obstarat semínka ředkviček, truhlík a kvalitní zeminu. Potom už stačí semínka zasadit, pravidelně zavlažovat a trpělivě čekat.

Nejsem žádný velký pěstitel, ale u ředkviček je mi celkem jasné, že pokud nebudu dávat semínkům pravidelnou energii v podobě zavlažování a živin, tak mi žádné nikdy nevyrostou. Stejně tak chápu, že pokud budu semínka každý druhý den vyhrabávat, abych se podívala, jestli už začala klíčit a růst, tak to nebude k ničemu. Semínko ředkvičky potřebuje svůj čas, aby vyklíčilo, prodralo se půdou na světlo a vyrostla z něj silná a chutná ředkvička. Vcelku jasné a jednoduché.

Ale podobně „jasné“ je to často i u mnoha jiných věcí. Třeba tam, kde chce člověk u sebe něco změnit nebo nechat vyrůst něco nového. Nedávno jsem se rozhodla změnit jeden svůj návyk, léty zažitý a mnohokrát opakovaný způsob chování. Je to podobné jako se semínkem ředkvičky. Je třeba zasadit to správné semínko, pravidelně zavlažovat – věnovat čas a energii posilování nového chování, aby se ujalo a vzklíčilo a trpělivě čekat, dokud nevzejde. A trpělivost není moje silná disciplína. Pořád se hrabu v zemině, občas zapomenu přidávat energii, všechno chci hned…. A vždy mě to vytrestá.

Musím si pamatovat, že všechno se pěstuje jako ředkvičky a co nejčastěji si to připomínat :o)

 

Šárka Sonnková