Boty proti štěstí

Dnes se mi nedaří hned od rána. Nejspíš jsem nevykročila tou správnou nohou, povzdechla jsem si v koloně na pražském okruhu cestou do práce. Nejprve do mně mlčky a bez pozdravení vrazí na schodech sousedka. To jí nestojím ani za pozdrav? O víkendu mě zvala k sobě na kafe a dnes mě ani nepozdraví! Honilo se mi v tu chvíli hlavou. Teď tu trčím už půl hodiny v koloně a ne a ne to jet. Nejspíš se silničáři opět pustili do jedné ze svých nekonečných oprav na silnicích. Po příjezdu do práce se za mnou ozve hlas mé šéfové. “Dobré ráno Helenko, za 30 minut se u mně stavte ano?” “Jistě”, odpovím. Je to jasné! Šéfová není spokojená s mojí prací, něco se jí nelíbí. No v lepším případě dostanu výtku. V horším? Vůbec nechci pomyslet co bude v horším případě! Nemůžu si dovolit přijít teď o práci! V tu chvíli začnu vytvářet všemožné, dramatické scénáře. No opravdu povedený den! Povzdechnu si a začnu upadat do chmurných myšlenek. Najednou mi zazvoní telefon. “Ahoj, prosím Tě, měla bys dnes v 18:00 chvilku čas? Potřebovala bych s Tebou něco probrat. Týká se to Pavla.” Pavel je přítel mé nejlepší kamarádky Lucie. S Luckou se známe řadu let a vždy jsme tu byly jedna pro druhou a se vším se svěřovaly. Snad se nepohádali nebo snad nerozešli? To by tak ještě scházelo! Tohle je zase co?! Leknu se při pohledu na monitor počítače. Vždyť se mi netočí internet! To určitě nepůjde celý den a já dnes potřebuji pracovat s internetem.

Myšlenky už mi klesly na bod mrazu a v hlavě vidím vše černě…

V tu chvíli si všimnu, že hodiny ukazují 8:30, čas kdy mám být v kanceláři šéfové. Zvednu se od svého stolu a plná obav zaťukám na její dveře. “Vstupte”, ozve se. “Posaďte se Helenko”, vyzve mně. “Poslední dobou sleduji Vaší práci a Vaše výsledky a jsem nadmíru spokojená.” Cože to říkala? Nadmíru spokojená? Nemohu uvěřit svým uším! “Jsem skutečně ráda, že mám ve firmě tak dobré zaměstnance a jako důkaz, že dokážu ocenit kvalitní práci, jsem se rozhodla, že Vám zvýším plat.” Úplně jsem oněměla. Vůbec nevím, co jí na to říct! “Děkuji paní Srncová”, pousmála jsem se a na víc než tupý výraz jsem se v tu chvíli nezmohla. “Jste v pořádku Heleno?” “Ano jsem, jen jsem to vůbec nečekala a jsem zaskočená.” “Zasloužíte si to”, pousmála se na mně. “Mohu se už vrátit ke své práci, paní Srncová?” “Ano, běžte.” Zůstala jsem ještě chvíli stát jako opařená na chodbě. Tak já si v hlavě vytvářím scénáře o tom, že budu nucena z práce možná i odejít a přitom mě čeká zvednutí platu? No nene!

Hned, co jsem dosedla na  své místo, jsem zjistila, že se už internet rozeběhl. Úsměv na mé tváři byl větší a větší. Klidná a spokojená jsem se s chutí pustila do práce.

Odpoledne, při cestě na kafe za Luckou jsem si v autě pustila rádio… Dnes v 7:00 na pražském okruhu boural kamion. Vždyť tam tudy jsem přesně v tu hodinu jela! To proto byla ta kolona! Napjatě jsem se zaposlouchala do slov hlasatele. “Nikomu se nic nestalo, všichni účastníci nehody vyvázli bez vážnějších zranění.” Po těchto slovech mi spadnul obrovský kámen ze srdce a v hloubi duše jsem se zastyděla. V kavárně už na mě Lucie čekala. Posadila jsem se k ní a soucitně se na ni zadívala. “Copak se děje?” Opatrně jsem se jí zeptala. “Nic se neděje. Pavel bude mít za 14 dnů 35. narozeniny a já bych pro něj ráda uspořádala oslavu. Chtěla jsem Tě poprosit, jestli bys mi pomohla s organizací. No, a taky jsem úplně bezradná s dárkem. Chtěla bych mu dát něco originálního. Nemáš nějaký nápad?” “Dárek? Oslava?” “Ano. Proč jsi tak udivená, Helčo?”

Jsem udivená ze sebe a ze svých myšlenek. Z toho, co jsem dokázala dnes ráno vytvořit ve své hlavě za scénáře a jak moc jsem přitom předjímala…

Po návratu domů jsem na chodbě potkala sousedku. Šla proti mně a zářila jako sluníčko. “Helenko, jsem tak šťastná! Dnes se mi narodila vnučka! Ráno jsem za ní a mojí dcerou tak spěchala do porodnice, že jsem Vás málem srazila ze schodů! Omlouvám se!” “Ne, paní Špačková, neomlouvejte se. To já dlužím omluvu Vám. Dceru s vnučkou moc pozdravujte, už se na obě moc těším!”

Odemkla jsem dveře od bytu, posadila se a v hlavě si promítla celý tento den. Co vše mohly způsobit mé domněnky? Kolika lidem mohly ublížit? Ranit je? Jak mohly ublížit mně? O co vše mě připravit? Zula jsem si boty, zadívala se na ně a rozhodla se, že je zítra vyhodím. Už nikdy jimy nechci šlapat po štěstí sobě ani nikomu jinému. Od zítra si nazuji úplně nové! Šité jasnou myslí, odvahou, sebevědomím a selským rozumem!

 

Anna Kovaříková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *